Jak vykuřovat

Jak se pustit do VYKUŘOVÁNÍ?

Vykuřování vás láká, ale pořád ještě něco chybí, abyste se do toho pustili? Možná už jste to zkusili a nešlo to úplně podle představ. Přečtěte si, prosím, pozorně tento článek a máte skoro vyhráno.

Vše jsem zde popsala co nejsrozumitelněji na základě mnohaletých zkušeností s vykuřujícími začátečníky. To proto, abyste k těm vykuřovacím pokladům, co u nás nakoupíte, dostali i cenné rady, jak vykuřovat.

Stává se totiž, že lidé si pořídí skvělou výbavu pro vykuřování, ale nakonec se do "akce" nepustí a vše zůstane ležet ladem. Velká škoda. To se vám jistě nestane, když jste už došli až sem. :-)

Mnohem podrobnější návody spolu se spoustou praktických informací i krásných fotografií pak najdete v mé knize Vykuřování: moderní průvodce vonnými dýmy. Vřele doporučuji k dalšímu studiu a pro inspiraci ve voňavém barevném světě vykuřovadel.

Bezpečnostní upozornění

Při domácí práci s vykuřovadly buďte zodpovědní a přiměřeně opatrní.
Pracujete s otevřeným ohněm, nenechávejte ho bez dozoru.
Pozor hlavně na děti a domácí miláčky.
Při zapalování uhlíku může kousek odskočit na zem nebo do okolí.
Při pálení na vykuřovací pícce může bylina začít hořet.
Při pálení vykuřovacího svazečku odpadávají hořící kousky.
Vše se dá zvládnout, ale vyžaduje to plnou přítomnou pozornost.

S kouřem či bez? Možnosti vykuřování obecně

Máme v podstatě dvě základní techniky vykuřování, s kouřem nebo bez něho:

tedy buď kadidelnici se žhavým uhlíkem (a s kouřem)
nebo vykuřovací pícku s čajovou svíčkou (bez výrazného kouře)

Intenzivně vykouřit lze i doutnajícím svazkem bylin nebo větvičkou, na místo pícky jde zas použít elektrickou kadidelnici s regulovatelnou teplotou, v níž materiál rovněž nekouří, ale uvolňuje aromatické složky do vzduchu.

U vykuřovacích technik platí důležitá zásada, že intenzita (kouře či vůně) je dána použitým množstvím. Vždy doporučuji mít na paměti, že na začátek naprosto stačí velmi malé množství vykuřovadla! Když to bude žádoucí, vždy se dá přidat. Ale velmi špatně se již doutnající materiál odebírá, spíše je to většinou nemožné.

Kadidelnice, žhavý uhlík a výrazný vonný dým

Technika vykuřování, která se po tisíce let příliš nemění a produkuje intenzivní dým, jaký známe z mnoha svatyní celého světa. Pro tento způsob vykuřování se používá nádoba nazývaná kadidelnice, v ní je na dně vrstva materiálu izolujícího vysokou teplotu uhlíku, na této vrstvě je položený žhnoucí uhlík, na něj se sypou vykuřovadla.

Jak je uhlík odspodu rozpaluje, začnou po chvilce doutnat, neměly by přímo hořet. Příjemně voňavý dým takto získáte zpravidla z pryskyřic či dřev, tedy z tvrdších kompaktnějších materiálů.

Jemnější bylinný materiál (listy, květy apod.) se spálí velmi rychle a nevoní skoro vůbec. Pocit bývá v tomto případě blízký vůním páleného sena a nebývá přijímán s nadšením.

K vykuřování v kadidelnici potřebujete:

Nádobu neboli kadidelnici z vhodného materiálu
Izolační vrstvu pod uhlík (sůl, písek, kamínky)
Uhlíky
Kleštičky na držení uhlíku při zapalování (já osobně je nepoužívám)
Lžička na případné odstranění zbytků vykuřovadel z uhlíku

Postup:

Na dno nádoby/kadidelnice se nasype izolační vrstva do výšky cca 3 cm.
Zapálí se uhlík, odloží se doprostřed kadidelnice na izolační vrstvu a nechá dostatečně rozžhavit.
Na žhavý uhlík se položí malé množství vykuřovadla, to po chvilce začne kouřit.
Množství, vůně i konzistence produkovaného kouře se může velmi lišit podle druhu použitého vykuřovadla, proto je dobré, pokud daný druh neznáte, nejprve otestovat jeho intenzitu.
Podle potřeby se pak postupně přidává další vykuřovadlo.
Na uhlíku mohou zůstávat spálené zbytky, ty se dají před přidáním nového odstranit lžičkou.
Doba, po kterou necháváte vykuřovadlo kouřit, záleží na vás, základním pravidlem je váš příjemný pocit z vykuřování.

Tvary, materiály a velikosti kadidelnic

Tvary kadidelnic jsou různorodé. Na začátek postačí širší otevřená miska nebo postarší větší hrnek, později si můžete pořídit pro vás optimální speciální nádobu. Velkou výhodou je, když lze kadidelnici snadno v prostoru přenášet, tedy s držátky, oušky, rukojetí, ve tvaru poháru s nožkou nebo kotlík s nožičkami. Je-li ve formě misky, pak je lepší se zesíleným dnem. Tvar kadidelnice by měl dobře rozkládat teplo, aby se dala i při používání vzít do ruky.

Materiál kadidelnice musí odolávat vysoké teplotě. Což může být dobře vypálená keramika, kámen, případně kov, rozhodně ne sklo, to praská. Kadidelnice z kovu mívají nevýhodu v tom, že se většinou hodně rozpálí. Obecně platí, že by okolo uhlíku mělo být dost místa, aby se příliš nezahřívala stěna kadidelnice, konkrétně to znamená průměr nádoby minimálně 12 cm.

Uhlíky, aby fungovaly

Kvalitní funkční uhlíky prostě k příjemnému vykuřování potřebujete. Když jsou takové, jaký mají být, a vy víte, jak s nimi pracovat, je vykuřování radost a pohoda.

Nejčastěji se dnes používají moderní již zmiňované rychlozápalné. Jejich velkou výhodou je, že se zapalují snadno a během několika minut. Pro naše běžné použití jsou tak ideální. Nabízí se v několika velikostech, vydrží hořet přibližně od 20 do 60 minut podle rozměru.

Osobně používám raději menší uhlíky o průměru 27 mm, přijdou mi kvalitnější a doba jejich výdrž mi zcela vyhovuje.

Zapalování a použití

Uhlík držíme dvěma prsty nebo v kleštích, zapálíme na okraji, jak chytne a začne prskat, rychle odložíme do kadidelnice. Správně rozžhavený uhlík je na povrchu celý šedý a uvnitř řežavě rudý. Od zapálení do dostatečného rozpálení to trvá několik minut. Ze zkušenosti doporučuji posečkat až uhlík zešedne, až poté na něj sypat vykuřovadla.

Izolační podklad do kadidelnic

Vrstva na dno kadidelnice, která má izolační a ochrannou funkci, může být z několika různých materiálů, vždy nehořlavých. Důležité je, že tato vrstva se nemění po každém vykuřování, ale ponechává se v nádobě, dokud vám to vyhovuje.

Je také možné odebírat vrchní vrstvu s popelem a zbytky vykuřovadel a nahradit čistou. A jednou za čas vyměnit kompletně. Jako izolační vrstva do kadidelnic se nejčastěji používá sůl nebo písek, já občas sahám i po drobných kamíncích, pro jisté způsoby vykuřování se zas používá popel.

Vykuřovací pícka, svíčka a jemné vůně

Jemnější technika, která se zdá být novodobá a vytvořená na míru našim dnešním požadavkům. Ovšem když si vzpomeneme na tradiční pálení bylin v období Vánoc přímo na žhavé plotně kamen, dojde nám, že to až tak nové není. Jen se tento způsob přizpůsobil, kamna už nejsou standartní součástí domácností, takže se vytvořila vykuřovací pícka, která je v podstatě zmenšenou variací kamen s plotnou a pro vykuřování má podobnou funkci.

Hodí se zpravidla pro sušené byliny (jako růže, levandule, heřmánek atd.) a vybraná vzácná dřeva (např. santal či orlářka). Vůně se tímto způsobem hezky rozvinou, většinou nevoní moc dlouho, vonné látky se spíše vypařují, než pálí. Ale materiál může i kouřit, pokud je teplo větší.

Princip je, že zahříváme vykuřovadla na sítku, mřížce, alobalu nad svíčkou umístěnou ve vhodně tvarované nádobě. Výhoda využití alobalu je, že z něj krásně a jednoduše vytvarujete potřebnou mističku, kterou na nádobu nad svíčku nasadíte.

Vykuřovadla se v tomto případě sypou rovnou na kovové sítko (mřížku, alobal apod.) nad svíčkou. Množství vykuřovadla na jednu „dávku“ je cca polovina objemu čajové lžičky u bylin a většiny vykuřovacích směsí, u pryskyřic a dřev je lepší ještě méně.

Pícka se dá pořídit hotová nebo si můžete vytvořit originální variantu. Občas je ještě potřeba si trochu pohrát se vzdáleností vykuřovadla od svíčky tak, aby vše fungovalo, hlavně proto, že každý druh vykuřovadla potřebuje trochu jinou teplotu.

K vykuřování na pícce potřebujete:

Základ/tělo vykuřovací pícky, tedy vhodnou nádobu, v níž může hořet svíčka, i když je zezhora zakrytá, doporučuji vysokou minimálně 12 cm.
Mřížku na vykuřovadla nebo případnou alternativu jako vhodně vytvarovaný alobal, kovové sítko (nerezové do odpadu nebo čajové) apod.
Čajovou svíčku
Fajn je lžička, kterou případně odstraníte již vypotřebované vykuřovadlo
Hodí se i menší miska na použitá vykuřovadla

Postup:

Předem si vše potřebné nachystejte na jedno místo.
Zapalte svíčku a na pícku položte horní část určenou na vykuřovadla, chvíli počkejte, až se pícka od svíčky nahřeje.
Na mřížku (alobal apod.) nasypte vykuřovadlo a sledujte, co se děje, různým druhům trvá různě dlouho, než začnou vonět. Pokud se vám zdá, že nevoní vůbec nebo se naopak rychle začíná pálit, upravte mřížku (alobal apod.). Pro získání větší teploty prohlubte misku z alobalu blíže plamenu svíčky, nebo podložte čajovou svíčku, aby byl plamen blíže vykuřovadlům. Pro nižší teplotu (když se vykuřovadla rychle pálí) podložte vykuřovadla na mřížce vrstvou poskládaného alobalu.
Vykuřovadlo nechte na mřížce vonět tak dlouho, jak je vám to příjemné a cítíte účinek.
Zbytky vykuřovadel na mřížce odstraňte před přidáním dalších.

Vykuřování svazků

Jde o jeden z nejznámějších způsobů vykuřování i v historii, pálily se tak nejen bylinky svázané do svazků, ale i volně sušené snítky rostlin, větvičky aromatických dřevin i celé hořící větve posvátných stromů. S tím by vás však doma asi nepochválili.

Jde samozřejmě o způsob vhodný na venkovní použití, k tomuto účelu bych doporučila i já. Svázané a prosušené byliny ve tvaru svazku se zapálí na konci, ten se nechá chvilku hořet, pak se plamen zhasí a kouřícím svazkem se vykuřuje. Vůně bylin jsou v kouři cítit minimálně, funguje zde spíše očistné působení dýmu.

S pálením svazků se setkává naprostá většina adeptů vykuřování. Na první dobrou to vypadá snadně, ovšem je pár věcí, které pravděpodobně nezkušeného překvapí. Odpadávající žhavé kousky jsem už zmiňovala jako možné bezpečnostní riziko. Další potíží bývá zapalování a hoření, v praxi se svazky někdy zapalují velmi těžko, dlouho a mohou zhasínat, jindy zas hoří až moc snadno a rychle. Chce to jistý cvik a odhad.

Mám na svazky praktickou vychytávku, celý svazek položím na žhavý uhlík do kadidelnice, vyřeší se tím zapalování i odpadávání kousků. Inspirujeme-li se v minulosti, můžeme vykuřovat i menší či větší větvičky z rostlin, nemusí být nutně svázané do tvaru svazků, ale musí být dobře usušené.

Pálení dřev v kusech

Kdo už někdy zkoušel zapálit dřevěný špalík, ví, jak je to náročné, snadněji zapálíte tenkou třísku. I pro vykuřování doporučuji používat spíše tenké kousky dřeva než relativně velká kusová dřívka.

Pro snadnější vykuřování lze z velkých kusů nožíkem nařezat menší třísky a ty položit na vykuřovací pícku. Případně zkuste využít můj tip, položte celý špalík na žhavý uhlík, který dřevo zapálí téměř bez práce, stačí jen průběžně posunovat nebo odebrat z uhlíku, když už vůně bylo dost.